Z mého pohledu si dlouhodobé působení v jednom klubu zaslouží velký obdiv a je to něco, co se mi líbí, protože i já jsem během kariéry takto uvažoval. I když se to nedá moc srovnávat s těmi, o kterých se budeme bavit. Zůstat na jedné adrese a strávit na ní celou fotbalovou kariéru, mi bylo sympatické.
Občas jsem se nad tím zamýšlel a říkal si, že je trochu škoda, že jsem nevyrůstal ve velkém klubu, za který bych mohl hrát celý život, měl bych po ruce rodinu, přátele… Nemusel bych nic měnit a žil bych dál ve své komfortní zóně. Na druhou stranu si říkám, že právě odchod do ciziny mi mnoho dal. Naučil jsem se tam jazyky a zvládl se aklimatizovat, což mi přijde jako velká škola do života.
Ale zpátky k naše tématu. Čerstvě oznámeným koncem v klubu je případ Marca Reuse z Borussie Dortmund. Odchovanec, velký fanoušek, který se i přes odchod do Borussie Mönchengladbach stejně vrátil do klubu a strávil v něm 12 sezon. Až dosud. Po této sezoně z Borussie odchází.
Jeho příběh je zajímavý. Není moc hráčů, kteří by dostávali nabídky například od Barcelony či klubů z Premier League a stejně je odmítali a zůstávali. Navíc v klubu jako je Dortmund, odkud hráči dělají ještě jeden krok na elitní úroveň.
V Barceloně by hrál s nejlepšími hráči na světě, v Anglii by měl zase několikanásobně lepší finanční podmínky. A stejně u něj vyhrál klubismus. Přitom celou tu dobu z jeho týmu mizela jedna hvězda za druhou. Byl u toho, když odcházeli Robert Lewandowski, Mario Götze, Pierre-Emerick Aubameyang, Jadon Sancho, Erling Haaland či Jude Bellingham. Ti všichni byli s Reusem na stejné úrovni, ale on neodešel. Toho si lidé z klubu a fanoušci ohromně cení a je to věc, kterou mu nezapomenou.
S tím mám vlastní zkušenost, byť v daleko menší míře. V Augsburgu jsem se vždy snažil chovat jako absolutní profík a i přes všechny moje zranění lidé v klubu věděli, že když se dostanu na hřiště, tak je nezklamu. Do toho jsem neměl žádné průšvihy, mluvil německy a v kabině se druhým snažil pomáhat s aklimatizací v klubu. Běžný fanoušek to nevidí, ale v klubu to vnímají.
Reus odejde jako legenda
Zpátky k Reusovi. Pravdou je, že si prošel také spoustou zranění, takže se může jednat o okolnost, která mu velký přestup zhatila. Celkem měl během kariéry 54 zranění a mimo hru byl 1 246 dní, což dělá 145 zmeškaných zápasů. Přesto mu klub věřil a dál mu nabízel nové smlouvy. I tak si ale říkám, že přestup do La Ligy, která není tak fyzicky náročná na souboje, by mu tehdy udělal líp a nebyl by tolik obouchaný. Nemluvě o jiném podnebí.
Z Dortmundu odejde jako legenda. Ve 420 zápasech má 168 branek, 129 asistencí. Vstřelil nejvíce gólů v evropských pohárech a s Matsem Hummelsem má v pohárech nejvíce startů.
Chybí mu úspěch s reprezentací. Když Němci vyhráli mistrovství světa v roce 2014, byl Reus zraněný… Občas mu bylo vytýkáno, že i v klubu ve velkých zápasech není vidět a mohl by ukázat víc. Třeba si to schoval na finále ve Wembley.
Je zajímavé, že se Dortmund ve finále střetne s Realem Madrid, v zápase, který bude pravděpodobně rozlučkou pro Luku Modriče (12 sezon v klubu) a obránce Nacha, který hraje za Real od pěti let.
Je to zajímavé koření celého finále. Rozloučit se se svým klubem triumfem v Lize mistrů, je emočně strašně silná věc, kterou by si přál každý fotbalista.
Společně s Modričem se Nacho může stát rekordmanem v počtu získaných trofejích v "Bílém baletu". Ziskem ligového titulu totiž dohnali Marcela a Karima Benzemu (25 trofejí).
Nachova story je navíc zajímavá tím, že dlouho byl až třetí–čtvrtou volbou. Nikdy nebyl stoperem číslo jedna. Vždycky zastával roli záskoku, když se nějaká z hvězd zranila. Přesto z Realu nikdy neodešel. Dnes mu patří kapitánská páska, což je úžasné. V takovém klubu se nedává kdekomu. Tu si musíte zasloužit. Pravdou je, že pokaždé když Nacho naskočil, tak nezklamal. Vždy podal dobrý výkon, čehož si lidé všimnou a cení si ho o to víc.
S Reusem ho pojí ještě jedna věc – když přišla řeč na jejich budoucí klub, ani jeden prý nechce zůstat v lize, kde budou jejich bývalé týmy, aby se jim nemuseli postavit jako soupeři. Oba tak směřují svoji budoucnost do zámořské Major League Soccer (MLS). Nedivil bych se, kdyby se oba časem do Realu a Dortmundu vrátili v jiných funkcích. Ostatně Reus už má budoucnost v BVB předem slíbenou.
Vidět jsou i čeští hráči
Když jsem se podíval na tabulku hráčů, kteří jsou v klubu nejdéle, našel jsem spoustu zajímavostí. Nejdéle v Evropě slouží brankář Akinfejev v CSKA Moskva, který je v klubu už 23 sezon. Ale vidět jsou i čeští hráči. Například brankář Stanislav Dostál ze Zlína (16 sezon) či Josef Jindřišek v Bohemians (15,5) a to samé i Tomáš Grigar v Teplicích (15,5), který v létě také skončí.
Co se týká dlouhověkosti hráčů v jednom klubu, tak v tomto směru ohromně obdivuji kariéru Francesca Tottiho v AS Řím. Narodil se v Římě, od mala byl v mládeži AS, v roce 1993 se v jejich dresu stal profíkem a v roce 2017 ukončil kariéru jako hráč AS Řím. Pro klub i pracoval jako sportovní ředitel, ale po dvou letech kvůli neshodám s majitelem skončil.
Podobné příběhy najdeme i v Německu. V Borussii Mönchengladbach je dvojice Tony Jantschke a Patrick Herrmann. První je v klubu 16 sezon, druhý 14,5. Jantschke drží rekord Bundesligy – z celkového počtu 369 zápasů byl 310krát střídaný nebo šel na hřiště z lavičky. Je to taková zvláštní statistika, ale Němci jsou na tyto věci ujetí. Na druhém místě je Claudio Pizarro a třetí je Thomas Müller. Ten mimochodem působí v elitních ligách v jednom klubu nejdéle – už 16 sezon.
Jedno velké jméno končí i ve Španělsku. Iker Muniain strávil v Bilbau 15 sezon, po sezoně mu končí smlouva a rozhodl se zkusit něco nového. Spekuluje se, že nabere směr USA, Brazílie či Argentina. Ani on nechce zůstat v La Lize.
Kdysi o něm platilo, že je to obrovský talent. Zajímavé je, že na mistrovství Evropy do 21 let startoval hned třikrát. Pamatuji si ho, že proti nám hrál na turnaji v Dánsku v roce 2011 v základní sestavě. Nám tehdy bylo kolem 21 let a jemu teprve šestnáct. Dnes je mu 31 let, což nemusí být věk na to, aby už odcházel z Evropy do zámoří. Jeho odchod mě překvapil. Nejspíš hledá novou motivaci, chce si vyzkoušet jiné prostředí. Přeci jen prostoru dostává v poslední době méně. Navíc má silnou konkurenci v bratrech Williamsových, jsou tam i další zajímaví ofenzivní hráči.
I u něj nejspíš platí to, co jsem psal u Marca Reuse – zda neprováhal moment, kdy se mohl z Baskicka posunout do velkého klubu a udělat kariéru někde jinde. Možná, že doma trochu zakrněl.
Veteráni předávají zkušenosti
Co mi u hráčů, kteří působí v klubech deset a více sezon přijde skvělé, je jak předávají zkušenosti nastupujícím generacím. Vidíme to například u Realu Madrid, kde stále hrají Toni Kroos s Lukou Modričem a postupně se do sestavy dostávají Eduard Camavinga, Aurelien Tchouameni a další kluci. Rozhodně to není tak, že by koupili mladého kluka a hned ho poslali do základní sestavy. Ne, vítězné typy jsou pro ně stále důležití a od nich hráči přebírají tu mentalitu klubu.
Přesně o toto jsem se během kariéry také pokoušel. Vyloženě jsem se v ní viděl a přiznám se, že mě to celkem i bavilo. V Augsburgu jsme měli útočníka Ricarda Pepiho, který k nám přišel z MLS, kde měl dobrá čísla. Jenže v Německu měl složitější aklimatizaci: nové prostředí, jazyk, byl tu sám. Snažil jsem se s ním komunikovat, aby se tu necítil ztracený. Trochu jsem čekal, že v klubu ještě zůstanu. Byl jsem připravený přijmout i snížení platu, ale Augsburg chtěl hodně omladit kádr a pro mě už nebylo místo, což mě tehdy zamrzelo.
O něco podobného jsem se snažil i poté v Bohemce. Pomáhal jsem mladým klukům, chtěl jsem pro ně být mentorem. Něco jim předat. Přeci jen jsem byl od mala bohemák. Od nějakých dvanácti let jsem odmítal lukrativní nabídky ze Sparty a Slavie, abych jednou mohl hrát za áčko Bohemky. Když jsem se před dvěma lety do klubu vrátil, na tuto roli jsem se těšil a byl připravený pomoci. Škoda, že jsem k tomu nedostal příležitost déle. Obecně si myslím, že zkušený hráč v kabině v roli mentora může být stejně důležitý jako kvalitní hráč na hřišti.
