Gruzie – Česko (15:00) + audiokomentář
Cesta na evropský šampionát pro Gruzii začala prakticky se vznikem konceptu Ligy národů. Gruzínci o sobě poprvé dali vědět už v covidové éře pod vedením slovenského stratéga Vladimíra Weisse st., když je od prvního Eura dělilo jedno úspěšné barážové finále se Severní Makedonií.
Gruzie tehdy ještě měla jiné rozestavení (4-3-2-1/4-3-3) a jiného hrdinu v hlavní roli (Giorgiho Čakvetadzeho), ale už tenkrát si zasloužila širší uznání.
Weiss udělal rychlý proces s pár přesluhujícími hráči (včetně slávisty Levana Kenii) a Gruzie díky němu představuje jediného 16bodového účastníka dvou různých úrovní Ligy národů — hned napoprvé se jí to s ním povedlo ve skupině D, loni takto postupovala do B, před Bulharskem a Severní Makedonií.
To už byla práce trenéra Willyho Sagnola, který brzy přepnul z Weissova čtyřobráncového systému na současné 5-3-2, ale nikdy svému slovenskému předchůdci nepřestal být vděčný za prvotní přičichnutí k úspěchu.
Bez něj by to nešlo, stejně jako bez Ligy národů (ve své kvalifikační skupině Gruzínci skončili až za třetím Norskem) a trochy štěstí, kdy jim los přisoudil domácí výhodu jak v semifinále play off, které proti Lucembursku zvládli i bez suspendovaného "Kvaradony" (a za výrazné pomoci VAR), tak ve finále proti Řecku, které udolali až na penalty.
Sagnol se učil i od Ancelottiho
Sagnol byl součástí slavného monackého týmu, který na cestě do semifinále Ligy mistrů 1997/98 ubránil vysoce favorizovaný Manchester United. Přesto se ho zlatý mundial netýkal. V létě 2000 se v krásném věku 23 let stěhoval do kádru čerstvých semifinalistů Ligy mistrů z Mnichova, nicméně ne kvůli tomu, že by zazářil na zlatém Euru – tam se vůbec nebobjevil.
O rok později slavil s Bayernem své jediné vítězství v Lize mistrů. Sám přitom ve finále odehrál jenom první poločas a nakonec nebyl ani součástí UEFA týmu roku na úkor finalisty Poháru UEFA Cosmina Contry. Když už se konečně někam s reprezentací podíval, jednalo se o ostudné MS 2002 (konec ve skupině) a o nic víc povedené Euro 2004 (kde jen dostřídával).
Na mistrovství světa 2006 si schoval nejlepší výkon na finále a sám si splnil povinnost i v penaltovém rozstřelu, nakonec ale bral jen stříbro. Loučil se na Euru 2008, kde se podílel na Domenechově historickém jednobodovém fiasku. Poslední zápas už se ho ani netýkal.
Ač Francouz a jedna z tváří hegemona bundesligové scény první dekády nového tisíciletí, hráčská kariéra Willyho Sagnola je bizarně protkaná osobními neúspěchy či nedocvaky.
A ta trenérská dlouho nevypadala, že ho vytrhne. Jeho dosud jediná velká štace stranou Francouzské fotbalové federace, kde potichu podnikal své první krůčky u mládežnických reprezentací (přičemž s U21 nedostal šanci dokončit nakonec neúspěšný kvalifikační cyklus na české malé Euro 2015), v Bordeaux netrvala ani dvě celé sezony, vyústila v loučení na 14. pozici (po 6. příčce v první sezoně) a nejvíc zaujala kontroverzním popisem "typického afrického fotbalisty".
Když se pak roku 2021 nečekaně zjevil v Gruzii na konci cílevědomého hledání národního týmu, i jeho okolí si ťukalo na čelo. O to větším zadostiučiněním ovšem pro Sagnola je tento návrat do Německa, kde zažil nejlepší roky jako hráč Bayernu, nejlepší zápasy coby reprezentant Francie a dle svých slov i nejdůležitější měsíce jako trenér (asistent Carla Ancelottiho).
Sagnol sám před turnajem vtipkoval, že bude na každý zápas Gruzie potřeboval tak sto volňásků. V Bavorsku je tento poctivec, jenž o sobě sám tvrdí, že se na lavičce vždy snaží zachovat klid, stále oblíbený.